1/2
Nejde mi to již upravit. Doplním názor a částečnou shodu s tímto projektem, jde o to, že se tady pokusím opsat pravidla financování, rizik a PPP příklady odjinud tak, aby si to každý mohl srovnat: subdodavatel je každý kdo dodává, v tomto případě i relativně velké firmy ale nikoliv ty hlavní, ale jejich členové, jen nemají pár desítek ale tisícovek zaměstnanců, to je jediný rozdíl (+ samozřejmě i všichni další, kdo se na leccos specializují, ale tady jich je nyní zapojeno minimum proti tomu co ještě jen bude - pokud bude, resp. tak bych to ponechal)
Zhrubnout bych toho mohl více, ale zhrubl jsem jen to, kde je největší riziko a na čem všechno stojí. Člověk, který nemá základy ekonomie nemusí některým pasážím porozumět, ačkoliv jsem se snažil to usnadnit jak jen to šlo s použitím příkladů z praxe.
Největším rizikem (u jakéhokoliv projektu PPP svázaného většinou tímto druhem smluv) a vysoké inflace je režim, ve kterém fungují subdodavatelé. (projekt, výstavba)
Všeobecně je vysoká inflace největším problémem v rámci PPP infrastruktur na začátku (tendr - podpis a rozběh výstavby). To se netýká třeba parkovišť a nemocnic; tam to může být problémem právě po dostavbě.
U podpisu je v nevýhodě stát (vítěz jednoduše nesežene peníze), u výstavby je v nevýhodě již koncesionář. Smlouvy pamatují na extrémy, ale je nutno je všeobecně - všestranně uznat a nastavit jiné - nové podmínky a to nemusí být vůbec snadné. Pokud se to nestane a projekt běží dál, tak se stejně nemusí dokončit ... čím větší tím menší problémy - to tady neplatí, resp. platit to nemusí, protože inflace je vysoká všude. Není to lokální asijská krize nebo krize krachující Argentiny nebo hypoteční krize v USA ... problém se přelil jen z jednoho kontinentu na jiný, kde jsou banky nebo odbyt produktů. Dnes tomu tak není.
Dopad inflace závisí na fázi životního cyklu PPP, resp. na fázi jejich (projektů) životního cyklu. O tom, zda a které projekty mají šanci přežít rozhoduje finanční postavení koncesionáře - tedy složitý soubor mnoha ukazatelů, což je vyjádřeno třeba ratingem. (jak jsem zmínil o 2 příspěvky výše, tak lze projekt "prodat", buď v rámci stávajících partnerů (ale to by nešlo) nebo v jiné formě, ale na to by byl potřebný souhlas všech stran smlouvy a pak jen za nějakých podmínek od projektu odstoupit ALE to vše v případě, že by nastal problém, který by bránil pokračovat v realizaci kteréhokoliv projektu a jeho částí; v prostoru EU v posledních 2 letech je více společností, které prodávají podíly v multi-mld. € projektech hlavním partnerům v nich ukotvených a doposud je to i VINCI, který si svoje pozice zvyšuje, čímž utrácí peníze, které jináč nelze snadno shodnotit a zároveň zvedá % výnosy z následujícího trvání koncesí, což je velmi výhodný krok. Pro toho kdo prodává je to dobré v tom, že má najednou zdroje na svoje další aktivity a že je tedy potřebuje, protože má třeba problémy s dluhama. Jak se to říká
Na každé krizi i válce někdo vydělá a jiná přijde o všechno.
- Nechci jmenovat, takže jen ryze opisově: velký stavební koncern, který má i telekomunikační portfolio a který provozuje tisíce km dálnic ve světě má problémy, protože od pandemie jezdí méně vozidel (nemoc a dnes vysoké ceny PHM) a telekomunikace čelí vysoké inflaci a nákladům na provoz, takže vždy vysoce zisková sféra se stála méně ziskovou a ta infrastruktura se propadla do ztrát a když k tomu připočteme nižší likviditu a dosavadní vyšší dluh, tak i velká skupina s desítkama tis. zaměstnanců se může dostat do problémů, takže je pro ní výhodnější, když prodá menšinové podíly. Netýká se to VINCI, ale týká se to silné evropské skupiny. Není ale jediná, je tady další energeticko-železniční, která má stejné problémy. VINCI nějaká rizika, o kterých jsem psal v jiném tématu k této skupině.
Provozní PPP jsou obvykle vystaveny inflaci jen omezeně, protože jejich příjmy a provozní náklady jsou často spojeny s inflací, ale mohly by být nepřímo ovlivněny selháním subdodavatelů. PPP ve stavebnictví závisí na úvěrové kvalitě svých dodavatelů (dodavatelé jsou často vystaveni prostřednictvím dohod s pevnou cenou), bezpečnosti a podpoře likvidity. PPP ve veřejných zakázkách by mohla být pod největším tlakem vyšší inflace, ale v této fázi neuchováváme úvěrové hodnocení transakcí.
Provozní je terminologie důležitá, kdo čte co píšu v rámci světa, tak ví, že PPP někdo staví a jiný provozuje, i když je vlastní ta struktura, která vyhrála zakázku. My tady nejsme u fáze provozu, tam bude zase v nevýhodě stát. Stát může ale doplatit na postupy u fáze zhotovení. Netvrdím, že český stát.
- Stát všeobecně může mít stavbu, kterou dostane po uplynutí koncese v dobrém stavu se zárukou. Ale jde o to, že údržba poroste s inflací a původní údržba mohla být nízkonákladová, s použitím lepších postupů a materiálů u fáze výstavby. Když se tato ale zásadně prodražuje, tak se budou náklady snižovat. A logicky se zvednou nároky na údržbu. Ne prvních 30 let. Vozovka se vymění tak nebo tak. O tohle jde. Ale to teď stát řešit nemusí a ušetří, pokud chce. Do nějaké míry to může koncesionář zvládnout. Když ne, tak nastanou jiné scénáře, u kterých stát jen prodělává - odklad dokončení a stejně prodražení i samotné realizace, pokud by to neuskutečnil formou PPP. To všeobecně, ale funkčně všude, kde je PPP rozšířeno. K funkčním patří u nefunkční smlouvy, protože ne každá firma má rezervy a nemusela být ani 20% inflace, resp. 50% stavební.
Inflace, které dnes čelíme, není ještě vysoce riziková inflace. Tady u tohoto projektu. O tom jsem psal o 2 příspěvky výše. Jsou to normální výkyvy na trhu, které jsou tady odjakživa. Krize spjatá s větším tištěním peněz, inflací, hosp. útlumem atd. dokolečka. Přidružují se k ní ale další velmi nepříjemné jevy, které zhoršují uzavírání dlouhodobých stabilních kontraktů, což komplikuje zajištění surovin a prakticky znemožňuje uzavřít pevné a funkční financování. To destabilizuje bankovní sektor, který sám o sobě reaguje na inflaci a hospodářství. V každé zemi jsou jiné podmínky, skupiny jsou globální hráči, ale nelze ani snadno přepravit odjinud, když doprava je během 1 roku o 1/4 drahší.
Ale není ani nízká a spíš pro faktory, které jí způsobují je problémem jak dál. Faktor Covidu a faktor války na Ukrajině. Jevy, se kterýma jsme se dekády jaksi nesetkali,
na druhou stranu něco jako investování do infrastruktury tady je od dob peněz - investor mohl nakoupit podíly ve společnosti, která kopala kanál, budovala železnici nebo vodní dílo. O tom píšu níže. To ještě ani dálnice nebyla, to se ještě sotva kde kdo projel vozem.
Takže zkušenost se od té doby posunula dál.
Dopad takto vysoké inflace na infrastrukturu z hlediska úvěrové metriky PPP je většinou omezený a závisí na struktuře PPP. Výnosy PPP jsou obvykle smluvně spojeny s inflací, stejně jako jejich provozní náklady (smluvně nebo přirozeně), což znamená, že jejich EBITDA obvykle roste s inflací. Deflace, spíše než inflace, by mohla vyvinout tlak na úvěrové metriky, pokud bude nominální dluhová služba fixní. To je základ, na kterém fungují rizika - pro všechny strany. Stát dnes prakticky "nemusí nic", je to tichý pozorovatel. (do doby, než se najednou nezmění situace o 180 st.) Nebudu psát o maximálních negativech pro stát; ani o pevných sazbách ohledně cen, ani o výjimkách, protože je válka, která mění hodně věcí, protože to je všechno "o výkladu a jednáních", až taková situace nastane. Přeskočím tuto část a vrátím se k tomu, že
se staví. Kdo nese největší rizika v této fázi?
A lze s tím něco ještě dělat? Ale ani to není zdarma. Nebo ano?
Projektant může leccos změnit, ale změní se i první příprava pro objekty a povolování. Každá změna znamená zvedání nákladů. Když i stavitel ušetří, někdo prodělá. A pokud stavitel stejně neušetří dost, tak je otázní, zda činit tyto změny. Ani ve velké firmě nemůže být jedna část odteď všude ve světě ve ztrátách (projektově), ať jiné budují.
Všechno je o důvěře investorů, ti totiž vlastní i ty koncesionářské společnosti. (ta investuje do PPP jen proto, že má důvěru bank, ale do ní investují ti, kdo čekají výnosy z divident, tudíž zisky)
Projektové společnosti PPP jsou obvykle strukturovány tak, aby chránily před inflací i deflací, například prostřednictvím inflačních swapů, tím, že mají pouze část svých příjmů spojenou s inflací, nebo využívají dluhy spojené s inflací (jako je tomu i v případě silnic, nemocnic a další infrastruktury PPP, kde dluhopisy s ratingem jsou indexovány a koncesionářská skupina ty ratingy má). Další ochrana je často poskytována přenesením rizika zvýšení nákladů v reálném čase (tj. nesouladu mezi skutečnou a smluvní inflací) na velké části nákladů na
subdodavatele. To by mělo omezit dopad inflace na metriky dluhu projektových společností v závislosti na účinnosti takových mechanismů.
V tomto kontextu projektu dálnice je to trochu jináč v tom uhlu, že lze upravit projekty tak, aby se dodržela snaha o zachování kvality (protože údržba a odevzdání v dobré kondici) a snížila nákladovost projektu, ale upraví se finanční poměry z plnění koncese a výnosnosti. Koncesionář ale musí lépe odhadnout další vývoj a jak ho odhadne? Projektant ale musí něco přepracovat, to nebude zadarmo, ale uvedl jsem v jakém mechanismu to funguje a neztrácí. Kdo si může postavit hlavu, to jsou ti, kdo financují projekt. Můžou se nedomluvit na dalších změnách. (rovněž mají závazky všude možně a stejně tak masivní ztráty, protože mají nedobytné zakázky na východě, problémy se splácením úvěrů ještě přijdou a kde je jistota, že jedna úprava opravdu bude značit dokončení projektu - klidně může být výsledkem, že koncesionář dostane na výběr: 10 projektů upravíme a 2 ne - a on bude muset ty 2 řešit a buď je vyřeší nebo je nedokončí - o tom kde bude tento projekt rozhodne pozice ČR jako státu - její ukotvení a její finanční situace)
Vzhledem na původní zájem je to snad zřejmé.
Významné zvýšení nákladů v reálném čase může vyvinout tlak na subdodavatele, a to i v případě protektivně strukturovaných PPP transakcí. Mnoho smluv o PPP obsahuje ustanovení o tržním testování nebo benchmarkingu, která umožňují resetování některých reálných nákladů na předem určených bodech koncesí, čímž se toto riziko zmírňuje.
Je doba, která pamatuje na všechny světové jevy po roce 2020. (ale to jsme zpátky u "těch jednáních a výkladech práva-nároků" ale tato doba tady byla i předtím; na nečekaný válečný nebo ozbrojený konflikt a s tím související dopady a blablabla se pamatuje desítky let ve všech smlouvách tohoto typu, jen se neaplikovala do praxe v takovém měřítku)
Selhání subdodavatele a následné nahrazení by však mohlo vést ke zvýšení nákladů společností v dodavatelském řetězci PPP projektu nad dříve dohodnuté sazby, a to i mezi předem stanovenými "resety", body, které jsou určované jako mezníky u daných situacích. O tyto náklady se musí řetězec podělit/rozdělit resp. může být snaha "o úpravu smluv", pokud koncesionář predikuje, že by to byl tak vážný problém. Proces nahrazení subdodavatelů (kteří v tomto ohledu jsou nejníže postavení a pokud fixně vázaní, mohou odmítnout "nové projekty", resp. je nebudou vědět dodat + celý řetězec se na to musí umět připravit) není jednoduchá záležitost a vede velmi často k oddálení data dokončení, což je problematické pro (všechny), ale hlavně ti, kdo to financují, protože jim jejich peníze nevydělávají resp. a co je hůř nevydělává tomu, kdo si na projekt půjčil.
Značí to, že celý řetězec PPP infrastruktury je zranitelný a ve výsledku veřejný partner (stát) nemusí dostat co dostat má, i když něco udělá nebo neudělá i nic.
Subdodavatel může mít dobré postavení a mít rating, může mít úvěrovou linku. Ale také nemusí mít nic z toho a takovou proměnu nezvládne. O to hůř v této době, kdy si musíte zajistit všechno od zaměstnance po materiál alespoň 6 měsíců předem. Potenciální selhání všech subdodavatelů bez ratingu a možnost nenahrazení některých specializovaných firem neodpovídají přiměřenému nákladovému stresu, tedy ani za potenciálně vyšší náklady nebude možnost projekt dokončit bez ohledu na to, že by byla snaha v něm pokračovat (původní snaha o přeprojektování). To jen doplnění k předešlému odseku.
Samostatně fungující společnosti bez subdodavatelů se mohou dostat pod tlak, pokud zaznamenají reálný nárůst nákladů, který nezachytí index inflace, se kterým jsou vázány jejich výnosy. To bez ohledu na PPP. Taková uspořádání jsou však v tomto typu infrastruktury neobvyklá. (složitost projektů je tak velká, že tento druh firem se toho prakticky nemůže zůčastňovat)
Zda vyšší inflace představuje pro PPP problémy, když jsou ve výstavbě, závisí na typu smlouvy. Dokonce i smlouvy s pevnou cenou jsou jen tak dobré, jak dobrá je kombinace úvěrové kvality dodavatele a jakékoli jistoty výkonu a podpory likvidity.
- Částečně platí co napsal martini: jde o renomé koncesionáře v tom ohledu dodat projekt a mít investorskou důvěru, ale ve stejném směru jde o stejné renomé koncesionáře, který musí pamatovat na všechna rizika a když by to bylo nereální, musí mít jasno a useknout to včas. A tady jde o to, že každé, i v dané chvíli relativně negativní rozhodnutí, je rozhodnutí, kterému se klade velký význam. Ihned může být k dispozici fakt, že koncesionář má i nadále silnou finanční pozici, ale daný projekt vyhodnocuje zásadně jináč, než je smluvně uvedeno a tím dává najevo důvěru v investory, obzvláště, když třeba dokáže sestavit fakt, že projekty PPP za 60 miliard pokračují dál a projekty za 2 miliardy dál nepokračují. A ihned se hledá problém geograficky a segmentově a klidně se toho může ujmout někdo jiný ale třeba taky ne). Jistotu, který variant bude mít dopad na ono renomé nemůže mít dnes nikdo, protože to není ještě v této fázi. Faktem je, že když se sečtou finanční dopady na všechny stavby a PPP projekty, tak se zdraží o deset až dvacet miliard eur/dolarů a uvidíme jaká bude absorbční schopnost. Ale když se staví projekty za 1 bilion Kč (tuto hodnotu cucám z prstu), tak reálně v tomto roce budou za 1,25 bilionu Kč. Taky na některé nebude dost peněz a buď se posunou v délce realizace nebo se nezahájí nové - jsme u podpisu jak jsem uvedl na začátku. A tedy ani není jisté, jak uvedl někdo další, že "oni si to přeprojektují" - lze to udělat, ale jak jsem uvedl, není to garance vítězství, o které tady jde: dokončit a provozovat.
Problémy se kumulují. Rostoucí mzdové a dodavatelské náklady vyvinou tlak na PPP, která jsou ve fázi "objednávek" - před podpisem. To není tady tento příklad ve smyslu stát - koncesionář, ale je to příklad pro všechny, kdo mají podepsáno a ještě nic nedělají - ti subdodavatelé, abych to objasnil ještě jináč.
Rostoucí náklady by mohly vést k problémům s cenovou dostupností na straně veřejného sektoru nebo by mohly zpochybnit hodnotu za peníze, pokud dodavatelé zabudují významné dodatečné ochranné rezervní zdroje do stavebních zakázek s pevnou cenou. To může být problémem i tady, protože jsou nějaké ekonomické analýzy, ale mělo by platit, že jdou s inflací a ne že zůstávají na původní hodnotě. Opět věc výkladu.
PPP jako takové se může dostat pod tlak i tak, že to bude stát, který vyvine tlak, aby se přešlo na alternativní ujednání, která sdílejí inflační riziko s dodavateli. Tento postup mění % poměry budoucích výnosů a musí s ním být vyjádřen souhlas všech stran. (navc změna u bank)
Za extrémních okolností by to mohlo vrátit riziko na projekt od samého počátku. To jsme zpátky u možností výkladů a celé palety negativních postupů a jednání mezi stranama. Za těchto okolností se dodavatelský řetězec může snažit předat tuto skutečnost zadavateli, čímž se nepatrně sníží riziko inflace v teoretické rovině tím, že se de facto projekt v takové podobě zruší a nanovo uzavře v jiném čase. Takhle daleko to rozhodně není. U silničních PPP to je znovu velká výjimka; u vězeňské a nemocniční agendy PPP běžné, jak jsem objasnil výše.
Vyšší inflace obvykle vyvolává zvýšení úrokových sazeb centrálními bankami. Nicméně PPP infrastruktury mají tendenci amortizovat svůj dluh v rámci koncese a plně zajistit své úrokové riziko, takže většina PPP nebude ovlivněna. Pokud je transakce vystavena úrokové sazbě, tak se testuje příslušná citlivost dle všech vývojů. Jsme zpátky u faktu, o kterém jsem psal již dříve: tohle není fáze, ve které se masivně v celé linii staví v době, kdy inflace materiálů byla 60-180%. PPP je nastaveno tak, že prvních 10 let je stále ve ztrátě. (to je i obdoba slovenské R1, kde 10 let od některých primitivů čtu jak na tom někdo vydělává, ale ve skutečnosti na tom ještě stále nikdo nevydělal ani cent
, tohle se zlomí od 2025/2026) a to si je potřeba uvědomit. Pokud by za to stát neměl nic platit, tak by to nebylo na 30 ale na 60 let jako ve Francii. Na to ale není ekonomická síla a uspořádání (vozidla - bydlení - práce) v této konstelaci. Musel jsem zpomenout jen tento projekt jako příklad. Na rozdíl od kuviků byl oceněn finančníma institucemi jako nejlepší v daném roce. Ostatně každý kdo to kritizuje by pak nikdy nemohl žít s hypotékou, což u mnoha z nich vím, že tak není. To je to "zajímavé".
.