Než zase začne tady strašit Řeckem.Tohle jsem z vládní koalice nikdy neslyšel
:
Milan Zelený, profesor působící na univerzitách v USA, Číně a v ČR:
Plošné škrty během krize jsou obecně nelogické, protože zřetelně omezují růst a tak prohlubují krizi. Ve spojení se spíše rafinovaným zvýšením daní dostaneme toxickou protirůstovou kombinaci, navíc v době krize. V podmínkách ČR je ale „polštář zadlužení“ tak načechraný, že i živelně plošné škrty mohou mít dočasný politický „smysl“. Správné by ale bylo nejdříve provést reformu a po ní strukturovanou (neplošnou) škrtformou. Volby jsou ale volby a špatně pochopený mandát je nabíledni.
Deficity způsobili jen politici, nikdo jiný. V době růstu je třeba vytvářet rezervy, ne dluhy. V době krize je nutné stimulovat růst pomocí strukturovaných investic do malých a středních podniků, aplikovaného výzkumu, ekologických technologií a opuštění monokulturního zaměření české ekonomiky. Deficity plošně vyrovnávají zase jen politici, v neutuchající honbě za hlasy. Deficity jsou tedy následek politického a ne ekonomického chování.
Politicky oportunistický rozpočet je následkem (nikdy ne příčinou) neekonomického chování. Arbitrární škrtforma tak účetně vyrovnává následek, bez vlivu na příčinu.
Dlouhodobě je záměna příčiny a následku neúnosná, bez ohledu na to, zda „ostatní“ v EU dělají totéž. Masové chování (často mylné) je příčinou krizí. Nechat se unášet krátkodobou bublinou státně intervenčního (dočasného) růstu v Německu oddaluje nutné reformní kroky, utlumuje růst a zvyšuje nezaměstnanost, která představuje zdaleka největší ohrožení pro evropské ekonomiky. Pakliže se v jakékoliv zemi snaží politici udělat z ekonomů účetní, je to začátek konce; když ekonomové na profesi účetních dobrovolně přistoupí, tak konec již byl.
Jen politici, v honbě za hlasy, způsobili přebujelý nárůst neproduktivního státního sektoru: ten jediný je třeba výrazně a efektivně tlumit jako jediný sektor, který funguje jen z daní, tj. z přidané hodnoty vytvářené ve třech produktivních sektorech (zemědělství, průmysl, služby). Tvorba pracovních příležitostí ve státním sektoru není vyvážena tvorbou přidané hodnoty; jde spíše o formu spotřeby než o žádoucí růst zaměstnanosti.
Ani financování rozvoje školství a vědy a techniky není bez hluboké reformy efektivní. Tyto kritické oblasti musí být nejdříve transformovány do 21. století, až pak mohou sloužit jako investiční cíle, obzvláště pro tržně orientované, přidanou hodnotu tvořící, soukromé instituce.
České hospodářství již přes 20 let „jede“ bez jakékoliv strategie či dlouhodobé ekonomické vize : bez strategie nelze určovat, co je a není důležité, kde lze nebo nelze škrtat, a jak rozpočet vyrovnávat správně či nesprávně; nemluvě o optimalizaci. Česká ekonomika tak zůstává otevřená světu a současně uzavřená vnitřně, národním podnikatelům zkomírajícím pod živelně bující byrokracií. Živelná ekonomika tak stimuluje živelnou politiku; živelná politika pak zpětně utužuje a rozvíjí živelnou ekonomiku. (Živelnou politikou není potřebná politika tržní, ale dusivá politika státně intervenční, deformující tržní signály a vztahy).