Pokud někdo uvažuje jet do Turecka autem, mám pro něho pár poznatků. Předně upozorňuji, ničeho se nebojte. Turci nekoušou, spíš naopak.
Rady na internetu berte s nadhledem, většinou jsou také hodně staré a nic z toho již dávno neplatí.
V radách se třeba dozvíte, že na hranicích vás čekají dlouhé hodiny čekání a nekonečné pobíhání mezi okénky a požadování spousty formulářů. Toto už neplatí. Jak při vjezdu tak při výjezdu na jiném přechodu jsme čekali desítky minut a požadují po vás úplně to samé jako do jiných států mimo EU. Výjimkou byl technický průkaz, ze kterého si úředník opisoval kromě VIN snad i spotřebu
Ale to je dobře, protože při výjezdu už tu informaci mají. Žádné zapisování auta do pasu se tedy nekoná. Stejně tak se nekonaly žádné pobíhání mezi okénky, prostě jen popojedete k dalšímu. Ale stejně jsem na jednom přechodu vylézt musel, protože posádky postaru vylézají z aut a u okének postávají. Stane se pak, že auto bez řidiče zablokuje pruh a řidič je při návratu k autu "vřele vítán". Co je možná proti jiným státům neobvyklé, že se musíte podívat do kamery, která vás vyfotí. Všechny. No a když už si myslíte, hurá jedeme, čeká vás jakási výstupní kontrola na vrátnici hraničního přechodu. Zřejmě kvůli tomu, jestli jste celnicí nějak neprokličkovali nebo nepodplatili úředníka. Ale "vrátnému" u obou přechodů stačilo jen kouknout na SPZ, zvolal Baroš, fotbal a jelo se. Abych nezapomněl, nejdůležitější informace - před vjezdem do tureckého hraničního prostoru musíte projet dezinfekční vanou a sprchou a platit se dá pouze hotově. Naštěstí i v Eurech. Poplatek byl 3 eura a aspoň nám tím umyli a ochladili auto.
Na první pohled složitým systémem je placení dálnic. V informacích provozovatele se sice dozvíte, že nálepku s čipem prodávají snad na každé čerpací stanici nebo poště, ale ani jedna pumpa a to jsme zkoušeli Schell, BP apod. Všichni nám říkali, že ještě před dálnicí je bílý barák a tam se to dá koupit. Nojo, jenže ten bílý barák byl na druhé straně, takže jsme auto odstavili na kraji před závorou mýtnice, přeběhli čtyřproudovku a vydali se k policejnímu autu, které tam strážilo. Namísto pokuty za přebíhání nám velice mile pomohli. Anglicky nemluvili, Google překládal s Turečtiny. V bílém baráku opravdu seděl chlápek, který nám ten čip prodal. Naštěstí bral i Eura, protože my ještě neměli ani Liru. Bohužel se moc nikde nedozvíte, za kolik si čip máte dobít a kolik vám zbývá kredit. Tak jsem koupil za 200. Nalepit se to musí za zrcátko. Strašně straší, že některá skla nemusí signál propustit a má se to lepit na tečkovanou část okna. No naše auto takovou část nemělo. Každopádně, závory se nám zvedaly, semafor svítil zeleně. Až pak při návratu se nám jedna závora neotevřela a naběhlo na displeji, že máme zaplatit. Byl tam i výběrčí. Spíš mám pocit, že ta dálnice patřila jinému provozovateli a čip tam neplatil. Existuje aplikace, kde se zůstatek dozvíte, ale registrace je skoro nemožná. Buď to nechtělo vzít cizí telefonní číslo anebo nemáte data, v Turecku extrémně drahá.
Silnice i dálnice jsou v Turecku kvalitní, kromě pár úseků nejstarší dálnice v zemi. Na dálnicích se mi líbilo, že nejste nuceni jezdit úplně vpravo, ale na značkách je podle počtu pruhů znázorněno, které pruhy mohou auta využívat pro jízdu a které jen pro předjíždění. Většinou to je tak, že pruh úplně vlevo je výhradně pro předjíždění, jinak mohou osobáky jet ve kterém chtějí. Kamiony to mají omezenější, většinou mohou jet jen ve dvou pravých a třetí pro předjíždění. Je to šikovný systém, protože nepřejíždíte jako pako sem tam po každém předjetí kamionu a ve středních pruzích vás nepřekvapí najíždějící vozidlo. Pozor, na dálnici a vlastně skoro nikde Turci nepožívají blinkr a nemusí jet zrovna Audinou nebo BMW. Zpočátku než si zvyknete, chvíli zíráte, že jedou třeba po čáře, ale pak zjistíte, že ten blinkr je fakt zbytečný. Oni totiž mění pruh pozvolna, třeba i deset sekund, takže už z dálky poznáte, kdo se chystá kam. Oproti nám jede 150 mizivý počet aut, takže se ta auta hezky prolínají mezi sebou.
Mimo dálnice si západní řidič musí zvyknout a dát pozor na další věci. Kruháky jsou často bez značek s předností v jízdě, ale mnoho jich značku má. Dochází tak k situacím, že si nikdy nemůžete být jisti kdo má přednost, či spíše kdo jí dodrží. I já jsem kolikrát musel v kruháku zastavit nebo zpomalit, ale nakonec to smysl má. Funguje to a provoz je víceméně bez zsatvení. V pohledu Evropana chaos, ale nikdy se nestalo, že by někdo vlétl do kruháče jako šílenec nebo jako šílenec tím kruhákem projížděl. Až na velké kruháky na čtyřpruhových hlavních silnicích. Těmi se projíždí naplno, i když značky říkají opak. Je totiž malá pravděpodobnost, že zrovna někdo bude odbočovat do vesnice a pokud ano, poznáte to krátkým pohledem, že jede pomalu. Na některých čtyřpruhovkách zase funguje systém vratných kruháků. Vlastně to není kruhák, ale místo k otočení, abyste se kousek vrátil a odbočil jen doprava. Odbočení doleva prostě není desítky kilometrů možné, čímž se zvýšila bezpečnost.
Ve městě mi dělaly problémy, podobně jako v jižní Itálii zákazové značky. Či spíše jejich umístění. Zákaz odbočení vlevo bývá umístěno na levé straně silnice, podobně i zákaz vjezdu do protisměru. Pokud proti vám jede náklaďák, značku neuvidíte. Ale stejně je to jedno, protože značka není zeď. Jednosměrka je jen doporučená, stejně tak i zákaz odbočení. Prostě musíte být ve střehu, že proti vám něco nevyjede. Ovšem jet v protisměru se v některých uličkách Istanbulu nemusí vyplatit, protože na podobné řidiče čeká past ve formě tupých bodců. Pokud jedete dobře, bodce se poslušně sklopí ve směru jízdy, ale do protisměru sklopit nejdou. Možná podobný přejezd pneumatiky přežijí, ale na zahradě také nepřejíždíte hrábě dobrovolně. Podobný nápad by mohl být aplikován u výjezdů z českých dálnic.
V Istanbulu jsou permanentní kolony, takže si musíte dávat pozor, abyste nezůstali viset v křižovatce. Ale nestane se jako v Praze, že by vás lynčovali. Troubení je tam neustálé a oproti Česku neznamená "kreténe, jak jedeš", ale spíš "uhni, popojeď, chci se protáhnout". V Istanbulu není místa nazbyt, takže nějaké mezery v koloně jsou nepřípustné. Hezky natěsno i z boku. Při rozjíždění do více stran to pak vypadá jako výjezd z ozubených koleček. Semafory řidiči dodržují, oproti jižním Italům. Ale jiného názoru jsou chodci, pro které je červený panáček pouhou informací, že auta mají zelenou. Na červenou se přechází i na širokých magistrálách a ani se nedivím, zelený panáček je vzácnost. A žádné přebíhání, hezky zvolna, klidně i skupiny chodců. Dokonce i policajti se zatčenou zlodějkou přecházeli magistrálu na červenou. A auta sviští, samozřejmě zatroubí, ale ne jako u nás"seš kráva?", ale "bacha, koukej ať tě nepřejedu". Co se týče parkování, v centru takřka neexistují parkoviště a parkovací domy., takže každý dvorek soukromníci pro tento účel nabízejí. Pro našince stojí den to co v Praze hodina, ale sami si nezaparkujete. Tedy pokud nejste přeborníci ve skládání puzzle. Jako nejvýhodnější nakonec vyšlo nechat auto na hlavním letišti, na největším parkovišti světa. Má zatím kapacitu "jen" pro 48 tisíc aut, skládá se z několika propojených parkovacích domů a věřte mi, že volné místo bylo problém najít. Pro jistotu jsem si vyfotil číslo sektoru, ale pro všechny případy je zde systém, který vám podle SPZ řekne, kde parkujete. Turci vědí všechno. A parkovné? Týden stojí pár stovek Kč, auto je hlídané, pod střechou a taxik do centra vzdáleného 50 km stojí asi 400 korun. Ovšem vjezd na letiště je pompézní, město ve městě. Však jsme si také udělali kolečko navíc po špatném odbočení.
Zajímavé pro mne bylo, že sanitka ani policie v Istanbulu nikdy nehouká. Jen bliká. Nakonec, v permanentních zácpách by jí to stejně nepomohlo. No, nechtěl bych tu dostat infarkt. Proto i pohyb autem je pro někoho kdo nespěchá. I cestovní kanceláře všude upozorňují, abyste se dostavili na místo setkání výhradně městskou hromadnou dopravou a nepoužívali taxík. MHD opravdu vede. Autobusy mají často vyhrazené pruhy, což si chce důsledně hlídat, jinak vás čeká fotka z radaru. Prostě SPZ, která nemá v pruhu co pohledávat je bez smilování odeslána úřadům. Cestování istanbulskou MHD je velice snadné, i když pro našince trošku nepochopitelný systém. Autobusy totiž mají často jen jedno číslo pro více linek, přidáno je pouze písmenko. Takže je nutné koukat na nápis konečné a každá konečná má své písmenko. Tramvaj má v šestnáctimilionovém městě jen jednu skutečnou linku, která ke všemu funguje spíš jako pozemní metro. Je velice dlouhá a ostrůvky jsou oplocené a platí se v turniketu, ne ve voze. V nacpané tramvaji si označování jízdenky ani neumím představit. Další linky tramvají jsou spíš historické pro turisty. Jedna jezdí do kolečka po jedné koleji kolem asijského centra města a druhá v evropském centru pendluje po jedné koleji sem tam po pěší zóně. Další linky se však budují. Stejně tak metro. Jeho síť už je teď rozsáhlá a doslova rychlostí blesku se budují další a další prodloužení a linky. Bohužel evropská a asijská strana Istanbulu doposud není klasickým metrem propojena. Je propojena pouze podmořskou městskou vlakovou linkou, na kterou se dá na metro přestoupit. Pokud se bojíte projet pod mořem, můžete využít jiný specifický druh dopravy - istanbulský metrobus. Jedná se o dlouhé kloubové autobusy, pro které byla vybudována namísto středového pásu dálnic samostatná oddělená dráha. Stanice jsou většinou uprostřed dálnice, kam musíte nadchodem a platí se rovněž přes turniket. Jízdní řád nepotřebujete, vždy vidíte na dohled další autobus vzadu i vpředu. Turistu může vyplašit, že autobusy jezdí po dráze po levé straně, stejně jako v Anglii. Ale vysvětlení je snadné - protože dveře mají vpravo a nástupiště jsou uprostřed. Jedinou nepříjemností rozsáhlé sítě MHD jsou často dlouhatánské přestupy. To není jako skočit v Praze z Céčka na Áčko nebo zastávky hned u schodiště z metra. Kolikrát jsme absolvovali i půlkilometrový přestupní výšlap. Někde i s pomocí pohyblivých pásů. Platba v MHD je oproti českým zvyklostem odlišná. Neplatí se za čas, ale za jízdu. Takže při každém přestupu znovu procházíte turniketem. Ovšem jízda stojí z našeho pohledu pár korun a za tyhle peníze u nás neujedete ani jednu zastávku. Máte možnost si koupit jednorázové karty anebo výhodnější, dobíjecí "Istanbulkartu". Turniket vždy ukazuje, kolik stála jízda a kolik zbývá kreditu. Pokud méně než sto Lir, výstražně to zahouká, což jsme si párkrát málem cvrnkli do gatí, protože všude do metra i do obchodních domů jsou bezpečnostní rámy. Karta se jednoduše dobijí v automatu i bez znalosti jazyků. Avšak horší je kartu v automatu zakoupit. Přepnutí na angličtinu trvá jen pár sekund a proto je lepší sehnat trafiku, kde kartu rovnou i nabijí.
To je zatím vše. Omlouvám se za chyby, už si to po sobě nemám čas přečíst.
Mimořádné letošní sucho, silný vítr, extrémní teploty a výsledek se dostavil.
