Môj otec, ktorý pracoval ako zástupca na správe ciest v meste Toronto v Kanade, závod 012 (pred mnohými desiatkami rokov) ma často brával do práce so sebou. Pre mňa bolo zážitkom, keď som mohol byť na cestách a prvých mnohoprúdových diaľniciach v aute s pluhom.
Raz, keď som bol trochu starší a vedel som, že cesty a diaľnice budú raz v mojom živote znamenať viac, že sa nimi chcem živiť, keď som si kreslil rôzne obrázky a spájal vytvorené mapky rôznymi farebnými čiarami, ktoré predstavovali typy ciest, mi môj otec povedal krásnu myšlienku: "Cesty sú tu pre nás, nikdy sa nesmieš stať ich obeťou, nikdy nesmieš pracovať ty pre ne." Túto vetu si pamätám veľmi dobre, lebo to bola jedna z jeho posledných. Uplynulo dosť rokov, až mi na jednej medzinárodnej konferencii v Montreale povedal jeden profesor v dopravnom inžinierstve a plánovaní, že: "Diaľničiari sa musia obetovať pre diaľnice a cesty, pretože je to ich radosť a život, keď môžu vidieť spokojných motoristov a keď krajina pulzuje dopravou. Diaľničiari sú obeťou toho, čo vytvárajú, pretože ich práca sa po dostavbe diaľnic ešte len začína, keď sa snažia na nich zistiť nedokonalé veci a vylepšiť ich pri ďalšej výstavbe." Dnes vidím, že pravdu mali obidvaja - cestár alebo diaľničiar cestu postaví a tá niekomu slúži, ale ak má takýto človek srdcový vzťah k tomu, čo robí, tak tomu, čo postaví sa venuje celý život. Je to potom neopísateľný pocit, niečo medzi závislosťou, posadnutosťou, hobby a prácou. Je úplne jedno, či sa človek po tom, čo postavil vozí autom alebo či sa prechádza po miestach, ktoré sú k dispozícii iba údržbe. Potom už človek týmto žije aj na miestach, ktore nevytvoril a kam ten prístup nemá. Celý život sa venujem výstavbe ciest a diaľnic od armádnych projektov cez PPP až po premenu cestnej infraštruktúry v tom-ktorom štáte. Až teraz som pochopil pointu a zmysel svojej práce. A odkazom pre ďalšiu generáciu ľudí ako ja je, aby prišli na to, čo je cieľom takejto práce. 
_____________________________________________________________
Volný překlad: Působím na mnoha fórech (skyscrapercity.com, dialnice.info, fóra v HR, GR, USA, CA, ...), ale zde sem se rozhodl zanechat po sobě něco, co jsem pochopil až poslední období.
Můj táta, který pracoval jako zástupce na ředitelství silnic ve městě Toronto v Kanadě, závod 012 (před mnoha desítky let) mně často bral se sebou do jeho zaměstnání. Pro mně bylo zážitkem, když jsem mohl být na silnicích a prvních víceproudových dálnicích v autě s pluhem.
Jednou, když jsem byl již trochu starší (dospívání) a poznal sem, že silnice a dálnice budou jednou v mém životě znamenat více, že se nimi chci uživit, když jsem si maloval různé obrázky a spájel vytvořené mapky různými barevnými liniemi, které představovali typy silnic, mi můj táta řekl krásnou myšlenku: "Silnice jsou zde pro nás, nikdy se nesmíš stát jejich obětí, nikdy nesmíš dělat ty pro ně." Tuhle větu si pamatuji velice dobře, protože to byla jedna z jeho posledních. Uplynulo dost let, až mi jednou na jedné mezinárodní konferenci v Montreale řekl jeden profesor v dopravním inženýrství a plánovaní, že "Dálničáři se musejí obětovat pro dálnice a silnice, protože je to jejich radost a život (srdce), když můžou vidět spokojené motoristy a když krajina tepe dopravou. Dálničáři jsou ve skutečnosti obětí toho, co vytváří, protože jejich práce se po dostavbě dálnic ještě jenom začíná, když se snaží na nich zjistit nedokonalé věci a vylepšit je při další dostavbě." Dnes již vidím, že pravdu měli jeden i druhý – silničář anebo dálničář silnici postaví a ta pro něco slouží, ale když má takovýto člověk citový vztah k tomu, co dělá, pak tomu, co postaví, věnuje celý svůj život. Pak je úplně jedno, jestli se člověk po tom vozí autem anebo se prochází po místech, kam má přístup pouze údržba. Pak již člověk tímto pocitem žije i na místech, které nepostavil a kam volný přístup nemá. Celý život se věnuji výstavbě silnic a dálnic od armádních projektů přes PPP až po totální proměnu silniční infrastruktury v mnoha státech světa. Až teď sem pochopil pointu a smysl své práce. A odkazem pro další generaci lidí jako já je, aby přišli na to, co je cílem této práce.