Reflex, Vít Bárta, vášnivý milenec moci

[hh]

VÁŠNIVÝ MILENEC MOCI
30.12.2010 Reflex str. 30 Téma

VÍT BÁRTA: PORTRÉT POLITIKA, KTERÝ ZA ROK STIHL TO CO JINÍ ZA DESET LET

Před půlrokem ho znalo jen pár zasvěcených.
Dnes řídí jednu vládní stranu, několik ministerstev a udržuje si vliv v největší bezpečnostní agentuře v zemi. Ve svých rukou tak začíná splétat tolik moci jako nikdo od dob komunistického vládce Gustáva Husáka. Řeč je o VÍTU BÁRTOVI. ÚVODNÍ SROVNÁNÍ S GUSTÁVEM Husákem nebylo samoúčelné a nesouvisí jen s tím, že Bártova pracovna na ministerstvu dopravy (dříve ÚV KSČ) je jen pár kroků od bývalé Husákovy. Oba politici vykazují mnoho společných rysů, přičemž ten nejpodstatnější je, že oba jsou vášnivými milenci moci a vyznačují se extrémně pojatou pracovitostí.

BYROKRAT MOCI

Do stranické politiky přinesl Vít Bárta firemní kulturu bezpečnostní agentury ABL, jejíž řízení a fungování byly založeny jen a pouze na něm. Jeho přímí podřízení popisovali praxi každodenních mnohahodinových porad, Bártovu zálibu v tabulkách a grafech, které vyžadoval na jakoukoliv aktivitu. Hlavním znakem řízení ve stylu ABL ovšem bylo Bártovo nerespektování pravomocí jiných manažerů a zasahování do práce v jakémkoliv okamžiku.
Stejný model dnes vidíme v ambici řídit různá ministerstva svěřená Věcem veřejným (VV) a koneckonců i stranu, k čemuž ho nic neopravňuje. Když se podrobněji podíváme na jeho styl, vidíme nesystematické žihadlo, které jde vždy tam, kde cítí, že by si mohlo ukrojit větší díl moci, a když ho má, dobývá další a další kóty.

BÁRTASYSTÉM

V tom ho nedokázali dosud zastavit ani „veverky“, ani premiér Nečas nebo ministr Kalousek, takže se běžně stává, že se jeden z nich například na něco zeptá ministra školství, ale odpovídá mu ministr dopravy. A to ještě v lepším případě, protože ministra vnitra a nominálního místopředsedu vlády Radka Johna na zasedáních kabinetu vůbec nepouští ke slovu a automaticky vyřizuje agendu jeho resortu.
Ofi ciálně to omlouvá legendou, že řeší ekonomické otázky.
Ve skutečnosti je za tím neskrývaná ambice řídit vnitro, a především jeho jádro – mnohatisícový policejní sbor. Ještě hlubší motivací je ovšem puzení mít všechno a všechny pod kontrolou, což podle svědectví mnoha jeho spolupracovníků hraničí s neurotickou obsesí.
Otázka zní: Co mu umožňuje mít takové postavení ve straně i Nečasově vládě, když není předsedou Věcí veřejných, natož místopředsedou vlády? Odpověď: složitý Bártasystém, který z bezpečnostní agentury ABL přenesl do Věcí veřejných a odtud jej pomalu implantuje do veřejné správy.

VNITŘNÍ STRANA

Okolnost, že se mu jako hlavnímu sponzorovi podařilo ovládnout VV, není tak překvapivá. „Véčka“ i jako parlamentní strana zůstávají polodemokratickou strukturou, bez standardních stanov, zpětné kontroly a demokratického delegování moci odshora dolů.
I když mají kolem dvou tisíc členů, existují zde pouze místní kluby a centrální vedení, což umožňuje snadnou koncentraci rozhodování do rukou několika lidí.
Skutečné těžiště moci je v tzv.
vnitřní straně. Tvoří ji několik nostalgických véčkařů-zakladatelů z Prahy 1 typu Karolína Peake, ale ti už slouží spíše jako dekorace. Základ řídicí struktury tvoří Bártovi podřízení, zaměstnaní dříve a zřejmě i v budoucnu v agentuře ABL. Odtud pramení loajalita k jejich zaměstnavateli a současně stranickému vůdci.
Bártova genialita je v tom, že „vnitřní stranu“ nebuduje jako uzavřený klub, ale průkazku ke vstupu tam může získat i véčkař z vnějšího okruhu. Trochu to připomíná středověký lenní systém: výměnou za loajalitu Bártovi dostává příslušný člověk místo ve státní správě.
Náborovou akcí do „vnitřní strany“ bylo například jedno z usnesení nedávno skončené konference VV, kde se praví, že musí dojít k začleňování expertů VV do práce na ministerstvech. To je přesně ten typ privilegia, který vám mj. přinese život ve „vnitřní straně“. Podobné věci se samozřejmě dějí i v jiných stranách. Rozdíl je v tom, že roli klíčníka u vstupu do „vnitřní strany“ zde plní jeden člověk – Bárta.

DEMOKRATURA

Ovládnutí strany Bártovi zjednodušuje, že VV jako strana nemají zažitá pravidla typu delegování na celostátní setkání, takže například na nedávnou konferenci se dostávali lidé podle pochybného klíče zásluh atd. Na spoustu jiných věcí se zase nasazuje tzv. internetové hlasování, kde je ovšem sporný rozsah hlasujících lidí i možnost ověření regulérnosti.
Hlasování o předsedovi vykazuje znaky neprůhledné manipulace a nesnese srovnání s tím, jak se volí v jiných stranách, kde se sejde pět set řádně zvolených delegátů a v tajné volbě volí svého lídra.
Všechny tyto věci posilují autoritativní duch uvnitř VV, který dává za pravdu přesvědčení, že kdo ovládá „vnitřní stranu“, má celou stranu. V politických stranách založených na zastupitelské demokracii se podobná atmosféra „demokratury“ vytváří jen obtížně.

MEDIÁLNÍ POKRYTÍ

V kruhu nejbližších se Vít Bárta rád chlubí, že ministerstvu dopravy nevěnuje souhrnně víc než jeden den práce týdně. I kdyby šlo o nadsázku, nebude zřejmě tak velká, jak by se na první pohled mohlo zdát. Co Bárta dělá ve zbytku týdne? Kde se vybíjí jeho legendární pracovitost?
Kromě toho, že aktivně zasahuje do práce ostatních „véčkařských“ ministerstev a řeší jejich koncepční i personální agendu, je Vít Bárta neskutečně fascinován médii a vůbec procesem vytváření veřejného mínění. Kvůli jeho podchycení a ovlivnění je snad schopen spojit se i s pověstným ďáblem.
Jestliže novináři ironizovali Jiřího Paroubka, že propadl průzkumům veřejného mínění, není to nic ve srovnání s Bártou, který tento systém dovedl k jisté dokonalosti. Vychází to z jeho přesvědčení, že když v demokracii není moc podložena vlivem, je velmi křehká. Navíc Bárta cítí, že Věci veřejné nevyjadřují silné společenské zájmy, a proto musí mít o to větší mediální legitimizaci.

ÚTERNÍ SEŠLOST

Každé úterý ráno proto sám předsedá podivné sešlosti véčkařských „píáristů“ a šéfů komunikace „véčkařských“ ministerstev. Jsou to mnohahodinové disputace na téma, jak prodávat politiku. Týž den večer se pak schází s véčkařskými ministry a některými náměstky a přímo jim zadává úkoly, jak konkrétně „prodávat“ VV produkt. V české politice ještě nebylo, aby tak významný ministr předsedal mašinérii stranické propagandy. Jeho základním heslem je: „Ani den bez velké zprávy.“ Metoda, kterou vnucuje všem kolem, by se dala popsat jako kobercový nálet spočívající v produkci nových zpráv a tiskových konferencí. Často svým podřízeným opakuje, že i negativní zpráva je dobrá zpráva, protože ve třiceti procentech případů může nakonec dostat pozitivní náboj. Podstatné je být vidět a slyšet.
Odtud všechny ty VV výkřiky, záhadné tiskové konference a produkce vlastních zpráv, jež často umísťuje na spřátelené servery a z nich zpětně cituje, čímž vyrábí vlastní virtuální svět. Následně tato data zpracovává poměrně velký a dobře placený štáb lidí. Výsledkem jsou analýzy, tabulky citovanosti a monitoringy, kterými bičuje své ministry a poslance.
Není divu, že uvnitř VV se objevuje jeden „píár“ expert za druhým a tvoří tu soustředné mezivrstvy stranické ofenzívy pod přímou taktovkou Bárty. Trochu tím připomíná Rudolfa II., protože často jde jen o potulné kejklíře a prodavače vzduchu.

NECHYTÍŠ HO

Záliba Víta Bárty ve vytváření vnějškových kulis je jako opsaná z filmu Stevena Spielberga s názvem Chyť mě, když to dokážeš.
Hlavní hrdina je podvodníček, jehož ztvárnil Leonardo DiCaprio, který založil svůj úspěch na maskování. Například se oblékne do uniformy pilota a dostane se přes všechny bezpečnostní rámy, protože kolem něj jde houf blondýn, na něž všichni upírají pozornost.
Tímto způsobem se ostatně Věci veřejné dostaly do Parlamentu, aby voliči zpětně zjistili, že dostali především Víta Bártu. Jistý expert na komunikaci prohlásil, že Bártova síla před volbami byla v tom, že blondýny a populárního Radka Johna použil jako baterku. Jen místo na cestu posvítil voličům do očí a tak prošel bezpečnostními rámy pětiprocentní uzavírací klauzule.
Jeho mimořádná schopnost je také v tom, že si dovede vyhledávat a zavazovat lidi i mimo „vnitřní stranu“. Chce mediálně nejobratnějšího politologa (Kubáček), tak ho prostě koupí a nasadí k Johnovi. Chce v určitých kruzích respektovaného ekonoma (Švejnar), tak ho prostě koupí a slíbí mu prezidentství. Chce vlivného lobbistu (Telička), tak ho prostě koupí a dá mu zakázky na ministerstvu dopravy.
Tomuto přesvědčování věnuje mimořádně času, peněz a energie, protože ví, že aby vás nechytili, musíte být dobře maskován. A opět: za rok si tímto způsobem vytvořil tak rozsáhlé sítě vztahů jako jiní za deset let.

DIVNOTYP

Podle známého psychologa, jenž by si raději ukousl jazyk, než by řekl své jméno, je Bárta typ, kterému se s nadsázkou říká upír. Není to narážka na jeho bledou tvář a smích působící jako ozvěna v gotickém sále. Je to ve způsobu, jakým pracuje s lidmi kolem.
Bárta se vyznačuje obrovskou energií a silou, ale nemá příliš vlastních myšlenek a nápadů.
Všechny ty mnohahodinové porady, na nichž všichni kolem něj postupně vadnou, mají jeden smysl: dostat z lidí nápady a myšlenky, z nichž si pak sám skládá mozaiku.
Dotyčný psycholog jde ve spekulaci ještě dál a tvrdí, že Bárta nemá vlastní duševní život, a proto ho bere jiným. Jen ten, kdo tohle pochopí, se mu může postavit jako rovný rovnému, dodává.

DESPOTA?

Souvisí to s tím, že Bárta má nezvyklý vztah k ostatním lidem, který se blíží k despotismu. V životě to není nic neobvyklého, ale v politice se používají daleko jemnější metody jednání a ovládání.
Klasický firemní vztah podřízenosti a nadřízenosti zde nefunguje.
V rámci Věcí veřejných ho Bárta může praktikovat kvůli zmíněné ekonomické závislosti na své osobě. I díky tomu si může dovolit legendární výbuchy vzteku, spojené se zvířecí titulaturou všech kolem, a to na každém typu stranické schůze nebo porady.
Zřejmě to souvisí s jeho založením.
Jako by znal jen podřízené a hrstku obchodních partnerů, s nimiž směňuje moc a vliv na principu vzájemné výhodnosti. S nikým kromě rodiny nemá žádný vztah a každého je schopen v kteroukoli chvíli obětovat. To je velmi nestabilní podloží pro politický život. Možná i pod vlivem obavy z protireakcí museli „jeho“ poslanci podepsat mnohamiliónové úpisy pro případ, že by nechtěli být součástí bártovské hry na politiku.

VELKÉ UCHO

Po sněmovních volbách Vít Bárta prohlásil, že jeho snem je řídit vnitro. Dnes ho ovlivňuje minimálně z poloviny, z druhé má v rukou jeho personální agendu.
Zastřené zatím zůstávají jeho motivace ovládat policii, snad kromě bártovského puzení mít stále více a více moci a informací.
Leccos může napovědět popis prostředí, z něhož Bárta přišel do politiky. Jedná se o divoký svět bezpečnostních agentur zabývajících se nejen ochranou objektů, ale také špehováním lidí. Bohužel tomu nahrávají české zákony, které výslovně sledování a odposlechy nezakazují a trestné je až jejich zveřejňování.
Ve většině západních zemí přitom přímo platí ustanovení, že bezpečnostní služby nesmějí odposlouchávat nebo používat informace sloužící k policejní práci. Tím by ovšem poptávka po bezpečnostních agenturách typu ABL šla prudce dolů. A kdo by ostatně podobný typ zákona navrhoval?
Radek John, jehož soužití s Bártou nemá daleko ke vztahu medvěda a medvědáře?

EPILOG

Nezadržitelný vzestup Víta Bárty má v sobě něco fascinujícího, takže připomíná zrození velkých postav nedávné historie. Nyní se však odehrává v demokratickém systému, kde Bártovy přístupy dříve nebo později vyvolají vzpouru. Anebo Bárta skončí jako desítky politiků před ním – jeho postava utkaná ze samých podivností prostě lidi přestane bavit.
Proti tomu nic nezmůže ani jeho mediální poradce Jaromír Soukup s Jiřím Hrabovským dohromady.
Jednoho dne prostě preference i ovlivněných agentur klesnou, televizní štáby už nepřijedou na tiskovku a dotyčný bez poděkování odejde.

[martini]

Tohle tu nesmí chybět:

barta-reflex.jpg (23.69 KiB) Zobrazeno 1804 x